Jsou titulky jen berličkou k pochopení děje? Dá se na nich ušetřit nasazením strojového překladu? Podle globální manažerky překladatelské agentury Skřivánek, Jaroslavy Ouzké, ano.
Server euro.cz nedávno vydal článek, v němž se Ouzká rozpovídala o spolupráci se streamovacími platformami a využití nejnovějších technologií. Článek mezi překladateli vyvolal vlnu nesouhlasu a je v něm bohužel několik výroků, které jsou nejen mylné, ale poukazují i na nepochopení práce překladatele.
Snad nejkontroverzněji působí vyjádření, kdy Ouzká přirovnává titulky k berličce, jejíž zhotovení si můžeme usnadnit strojovým překladem.
Dovolujeme si s paní manažerkou ani v jednom nesouhlasit. Ale popořadě: Titulky rozhodně nepokládáme za berličku či doprovodný prvek k audiovizuálnímu dílu, ale za jeho nedílnou součást. Dobře vyrobené titulky divákovi zprostředkují nejen syrové emoce původního znění, ale například i možnost se v daném jazyce zlepšit. Kvalitní titulky neruší a na velmi omezeném prostoru splynou s dějem natolik, že je divák ani nevnímá – třeba si vynalézavě poradí se slovními hříčkami tak, že vyzní vtipně i v cílovém jazyce. Proto pokud překlad svěříme stroji či nepříliš kvalitnímu překladateli, je o zkažený zážitek postaráno.
V článku je několikrát skloňováno Disney+. Bohužel velmi nekonzistentní kvalita titulků zrovna na této platformě svědčí o tom, že řada agentur k titulkům skutečně přistupuje jen jako k „berličce“ a šetří, kde se dá.
O titulcích se přitom dá mluvit jako o jisté formě umění. Jsou chráněné autorským zákonem, což z nich činí autorské dílo. Bylo by tedy smutné, kdyby se staly obětí korporátní honby za snižováním nákladů. Do velké míry bude záležet na divácích, zda se spokojí se strojem obstaranou berličkou, nebo budou požadovat kvalitu a lidskou kreativitu.
Optimismus v tomto směru dodává facebooková skupina Překladatelské perly, která aktuálně čítá přes 130 tisíc členů a kde jsou na denním pořádku příspěvky upozorňující na mizerné titulky, které nám placené služby jako Disney+ nebo Netflix leckdy nabízejí.
S něčím podobným se můžeme setkat i na portálu titulky.com, kam uživatelé často nahrávají titulky „ripnuté“ z různých streamovacích platforem. Takové titulky mívají v popisku uvedeno, že jsou „z kvalitního zdroje“. Pokud ale jejich kvalita neodpovídá očekávání, uživatelé nad nimi lamentují.
Přejděme teď ke strojovému překladu. Řada překladatelských agentur dnes argumentuje, že tato technologie překladatelům šetří čas. Mohou se prý díky ní více věnovat kreativní části své práce, nemusí tolik „datlovat“ a mají prostor se déle zamyslet nad tím, jaké řešení použít, aby výsledek vyzněl co nejlépe.
Jenže zkušenosti z praxe v kreativních oborech (mezi něž se audiovizuální překlad řadí) hovoří jinak. Překladatelé namítají, že pokud před ně někdo postaví již přeložený, nedokonalý text, je pro ně těžší se od něho odpoutat a přijít s nápaditou náhradou. Jako přirovnání by se dala použít situace, kdy jeden počítá od jedničky do stovky a druhý mu do ucha šeptá libovolná čísla. Takzvaná post-editace strojového překladu mnohdy zabere více času než „klasický“ překlad a není proto divu, že většina titulkářů strojový překlad bez váhání maže a překládá „od nuly“.
Proti využití této technologie v audiovizuálním překladu hovoří i skutečnost, že „datlování“ tvoří jen nepatrný zlomek času audiovizualisty. Ten naopak většinu pracovní doby tráví přemítáním nad tím, jak danou repliku, rozpoložení postavy a scénu obecně co nejlépe vyjádřit v cílovém jazyce. Zároveň při tom musí dbát na technické parametry, především na rychlost čtení. Tu strojový překlad ignoruje a moc nepomůže ani s krátkými větami, neboť mu (zatím) chybí většina důležitých složek kontextu – tón hlasu, mimika herce, hudba, obraz, prostředí nebo informace o použití slangu, pohlaví postav, o vztazích mezi nimi a z toho plynoucího tykání nebo vykání. Jelikož strojový překlad „vyhazuje“ jen omezený počet řešení, hrozí navíc jeho nadužíváním zplošťování jazyka a jeho postupné ochuzování o méně časté výrazy.
Ruku v ruce s tím vším jde praktika, kterou dnes zkouší řada agentur a ke které se v článku nepřímo doznává i manažerka Ouzká – totiž snižování sazeb zdůvodněné nasazením strojového překladu a s tím související domnělou úsporou času. S ohledem na fakt, že nám stroj čas neušetří (spíše naopak), je takový přístup nefér. Není správné, aby nám strojový překlad zadavatelé nutili, a ještě nám za to snižovali sazby – obzvlášť, když je jeho nasazení pro nás spíše kontraproduktivní.
Měli bychom zdůraznit, že se nestavíme proti využívání nových technologií. Stavíme se proti jejich zneužívání, neférovému tlaku na snižování sazeb a slábnoucímu důrazu na kvalitu.
Strojový překlad se pro audiovizuální díla tedy nehodí. Je ale nějaká technologie, která by nám práci usnadnila? Ano. Potenciál by mohl mít třeba takový nástroj, který má tzv. překladovou paměť a hlídal by nám konzistentnost mezi jednotlivými epizodami. Jako zajímavé řešení se nabízí i hlasové zadávání. To by nám ušetřilo čas s oním úmorným „datlováním“, které zadavatele zjevně tak trápí a jehož nás chtějí ušetřit.
Více se na toto téma dočtete například ve skvěle zpracovaném Manifestu AVTE o strojovém překladu.
Dnešní rozmach neuronových sítí, jazykových modelů a umělé inteligence má samozřejmě i světlou stránku. Tyto nástroje jasně září především v oblasti osobního použití. Běžným uživatelům otevírají dveře do světa a prostřednictvím automatického překladu jim například umožňují sledovat cizojazyčné videorecepty na YouTube. Takto uměle vytvořené titulky jsou sice dosti kostrbaté, ale k pochopení postupu stačí.
Nutno však podotknout, že turecké recepty na zapečenou zeleninu jsou jedna věc a filmová tvorba věc druhá. Ta si vyžaduje léta kreativní a zapálené spolupráce až stovek lidí. Pokud někdo tvrdí, že filmové titulky stačí prohnat strojem a jen je doladit, svědčí to o jeho neúctě nejen k filmovým tvůrcům a titulkářům, ale i k samotným divákům.
Autor: Petr Remis Čermoch